„Krvavý Kavkaz“ tak byla nazývána jedna z nejkrásnějších oblastí naší planety v reportážích MF Dnes. Nechci nesouhlasit, protože znám historii mnoha místních válek. Jedna z nich před nějakou dobou proběhla i v Gruzii, o které chci psát. Jen si říkám, že nazvat ho krvavým, je vytváření mylného obrazu lidí, kteří zde žijí a pracují. Malé cestovatelské zastavení v regionu Svaneti mě přesvědčilo, když už ne o opaku, tak alespoň o existenci jedné výjimky.

Chumel na hranicích

Po mnoha peripetiích se objevilo turecké hraniční stanoviště. S ujištěním, že se s autobusem setkáme na jeho druhé straně, klidným krokem míříme k budce. Chyba. Okolo nás se prohnalo několik desítek Ázerbájdžánců a začalo okupovat celnici. Probojovat se k okénku si vyžádalo ostré lokty, slzy mé přítelkyně a pomoci jednoho ohromného Gruzínce. Se štěstím na tváři procházíme první zátarasy, bohužel o dalších pár metru nás čeká situace podobná, tentokrát na gruzínské straně. Další minuty strávené bojem, výhružkami a nepříjemnými obličeji. Podařilo se, jsme v Gruzii, ale autobus nikde.

České setkání se smutným koncem

Díky pomoci místních se nám podařilo sehnat odvoz maršutkou (místní obdoba hromadné dopravy) až do Zudgigi. Za oknem míjela bezútěšná šedá krajina. Před námi uhýbaly krávy a ženy u silnice prodávající něco k jídlu. Země působila smutně a zanedbaně.  Jak později pronesl můj kamarád Wolf „Vypadá to tu jako po bombardování, ale ne tom loňském. To co způsobilo tuhle spoušť, tu muselo být tak před dvaceti lety.“ Domy se rozpadaly a suť se válela mezi hromadami odpadků.

Zudgigi se nachází několik kilometrů od neklidné hranice s Abcházií a je plné uprchlíků. Po ulicích se občas mihne bílý vůz UN, který je tu naprosto nepatřičný a popravdě i zbytečný. Podle nedávné studie EU, se na loňském konfliktu podílely obě strany stejným dílem, a proto není třeba zasahovat. Kam se poděly sliby amerických a evropských politiků o pomoci Gruzii. Zametly se pod koberec, společně s mnoha podobnými.

Čekání na další mikrobus by nám zabralo skoro celý další den a proto jediná cesta jak pokračovat dál se jevilo taxi. I po zdlouhavém smlouvání se cena pohybovala skoro na trojnásobku ceny maršutkou. Ve chvíli nouze největší se za rohem vyhoupli dva lidé mluvíce česky. Jeli stejným směrem a tak jsme se dohodli. Ještě dnes se pojede dál. Nakládáme batohy a čekáme na krajany. Přinášeli si krosny a tvářili se divně. Nevyplatí se jim prý jet dnes taxíkem, radši zůstanou na noc v hotelu a pojedou ráno s místními.  Se zoufalstvím v hlase jsem slíbil, že zaplatíme dvě třtiny cesty. Souhlasili a s úsměvem se soukají do malého Fiata. „Lidé by si přece měli pomáhat“, se zatnutými zuby říkám si pro sebe.

Taxíkem cestou necestou

Před námi bylo asi 150 km přes řeky, údolí a hory. Minutu od minuty přibývalo výmolů a silnice se stávala užší a užší. Drhnutím podvozku o kameny se nikdo z nás nezabýval, nejméně však řidič. Po dvou hodinách cesty kilometrovník ukazoval ještě 80 km. Pokračujeme a s přibývajícími kilometry se snižuje naše rychlost. „Zákaz vjezdu na most,“ tak nějak bych si přeložil značku před vjezdem na železnou konstrukci ze 40. let 20. století. Řidiči to nedělá nejmenší starosti. Když vidím několik prken přehozených před traverzy místo betonu (ten je dole v řece), říkám si, že by mělo. Zavřu oči a čekám koupel. Ta nepřichází a jedeme dál. „To nejhorší máme za sebou,“ uklidňuji sám sebe. Jak moc se pletu, mi dojde za několik kilometrů. Silnice se zvedá nad řeku a zužuje se. Skoro se na ni nevejdeme, jedním bokem narážíme do skály a druhým visíme do řeky. Když v jedné ze zatáček spatřím, kolik z podkladu si už odnesla eroze, nechápu, na čem cesta ještě drží. Blíží se tunel a tak se těším na chvilku bezpečí. Další chyba. Tunel někdo někdy nahrubo vytesal do skály a ani se neobtěžoval s podpěrami. Průjezd je lemován spadlými kameny, které jasně dokazují pevnost materiálu kolem nás. Už vím, proč má tolik místních aut rozbité přední sklo. Posádka auta tají dech, někdy strachem a jindy úžasem nad krásnou krajinou. Po šesti hodinách cesta končí v malé horské vesnici jménem Mestia. Sice jsme tu živi a zdrávi, ale za pár dní nás čeká cesty zpátky.

Nejdražší kilometr

Je ráno a s batohy na zádech sháníme autobus do Ushguli. Paní recepční se směje, ona narozdíl od nás totiž ví, že všechny odjely už v šest ráno.  Tedy asi před hodinou. Je však milá a nabízí nám svezení. Cca 180 Lárí (tedy Asi 1800 kč) za padesáti kilometrovou cestu. S úsměvem na tváři odmítáme a radši odcházíme pěšky. Je krásný den a my máme dost času, nic nás netrápí. Okolní hory vypadají nádherně. Ostré štíty, na vrcholcích pokryté sněhem se třpytí a vybízejí k fotografování.  Slunce svítí a nohy šlapou, co víc si přát?

Těsně za námi se objevuje ohromné 4×4 s polskou poznávací značkou. Zastavuje řidič, vyndává pivo a nabízí místo uvnitř. S Andrejem a Katou nám cesta ubíhá mnohem příjemněji. Silnice je spíše taková „polňačka“, kterou čas od času překrojí nějaká malá ledovcová říčka. Krajina ubíhá pomalu, snažíme se vychutnat si každý nový pohled na údolí a okolní hory. Každý brod je pečlivě zkoumán, spíše pro radost než kvůli nebezpečí. Male bloudění nechalo vyvrcholit staré problémy.

Katě se dělá zle (křeče a zvracení) a naše polské auto se otáčí zpět do Mestie. Bohužel bez lékaře nelze nic dělat, je to vážné. Opět na nohou. Podle mapy jdeme dobře. Podle cesty ale ne, končí v plotě. Nezbývá nic jiného než zeptat se na cestu. Místní jsou ochotní, ale jejich rady spíše zkomplikují naší situaci. Ukazují někam z kopce dolů přes pastviny. Čtyři mladíci, jako vystřižení z náborového letáku na univerzitu v Tbilisi se nás ujímají. Jsou to opravdu studenti a domů přijeli na prázdniny. Ovčí stezka vede mezi poli a domy. Sami bychom ji nikdy nenašli.

Další vesnice je vzdálená jen několik kilometrů. Nejsem si moc jistý, kde vlastně jsme. Nejstarší mladík nás vede do svého domu, představuje rodině a nabízí pohoštění. Na chvíli se vzdálí a přinese informace. „Maršutka pojede kolem sedmé večer, ale můžeme jet ÚAZem, stačí jen sehnat benzin“, vysvětluje. Slovíčko „jen“ bylo celkem zásadní, celá operace totiž trvala několik hodin. V nádrži benzin, na sedadlech pro pět nás sedělo osm a motor si tiše brblá. Na místo určení, tedy k třináct kilometrů vzdálené odbočce do hor, to zabralo jen pár minut, přesněji hodinu a pár minut.

Jablkovice a chleba se sýrem

Slunce už nějakou dobu svítí, stejně tak naše nohy už dupou vlhkými cestami Kavkazu. Není potřeba deště, aby se místní pěšina změnila v rozbahněnou skluzavku. Všude okolo je velké množství pramenů a tajícího sněhu.  Voda je čistá a dá se pít, což dost usnadňuje pohyb v horách.

V rámci rozvojové pomoci (převážně z USA) byly v krajině vyznačeny turistické cesty. Většinou se jedná o červený flek na kameni nebo kmenu stromu. Bohužel místní nejsou moc zvyklí je používat a pod pojmem cesta si představují zřejmě také něco jiného než my zhýčkaní Evropané. Pomalu stoupáme po celkem široké pěšině do sedla. Nejdříve se to výškově nezdá, ale po třech hodinách neustálého ostrého stoupání se modlím za konec. Ten přišel v podobě nárazu ledového větru na hřebeni. Mlha, déšť a zima, tak bych nazval sedlo, kde se měl původně konat oběd a odpočinek. Myšlenku zavrhujeme a naše kroky míří někam do závětří. Pěšina se po několika metrech ztrácí a značení chybí. Jdu potokem a před sebou hrnu trávu o několik desítek centimetrů větší než já. Vybavují se mi skazky o medvědech a vlcích. Ztracen a udiven hledím na kámen s červenou značkou asi 20 centimetrů pod hladinou potoka. Směr je jasný, dolů. Na značky v potoce není spolehnutí, nejsou vidět. Dvouhodinové prodírání se spletí všemožných rostlin končí až na břehu ledovcové řeky.

Chkhunderi je krásná a ledová. „Původně se cesty značili pro koně,“ cituje můj mozek jednu z vět v průvodci. To vysvětluje ten potok a roští, koním nevadí. Stejně tak osvětluje i záhadu zmizelého mostu přes řeku. Koně se i s jezdci přebrodí, na chodce se malinko zapomnělo.

Skoro hodinu hledáme vhodné místo k přebrození, tok je silný a voda hluboká. Spíše ze zoufalství vstupuji do proudu. Představa škrabání se potokem zpět do sedla je tou nejhorší myšlenkou dne.  Ve vteřině mě po břicho obklopí ledová voda, nohy se zapírají o kameny a tělo se sune dopředu. Hlavně nespadnout. Boj trvá jen několik minut, ale je vyčerpávající. Na druhém břehu padám únavou a odpočívám.

Poslední kilometry k vesnici Adishi oblečení schne přímo na nás a oči se kochají nádhernými scenériemi kolem. Slunce zapadá a my se těšíme do stanu. Tedy to byl původní plán. Na prahu prvního domu stál mladík a snažil se vypadat přátelsky. Moc mu to nešlo, ale vodu nám dal. Jeho „spolubydlící“ nás ale hned zval na čerstvý domácí chléb. Žaludky neodolaly volání, vzaly sebou tělo a mozku se neptaly. Ze stolu se nesla vůně místního pečiva a sýra. K nim se posléze na oplátku připojila i láhev české jablkovice a hostina mohla začít.  I přes omezené komunikační schopnosti se naše společnost za chvíli rozrostla o několik mužů z vesnice. Ženy se nás očividně bály, jelikož mezi muži všech věků nebyla ani jedna. Čilá výměna slovní zásoby trvala několik hodin, trvala by déle, ale víčka se již zavírala.

Večeře na náměstí

Celý den stoupáme do kopce, táhle a pomalu. Ke všemu ještě prší a kvůli mlze není vidět na metr. Nejhorší den. Na jídlo není ani pomyšlení, prázdné žaludky nás neuvěřitelně bolí. Čokoláda dává sice energii, ale prázdnotu nenaplní.  Smutný pochod a ticho, noha nohu mine, pořád dokola. Po poledni se cesta zlomí. Jak volně a vytrvale stoupla, tak rychle nyní prudce klesá do údolí. Na rozbahněné pěšině si musíme dávat neustále pozor, jedno uklouznutí může skončit o pár desítek metrů níže.

Vyčerpání si vyžádalo zastávku. Pod stromem na náměstí se naskytlo ideální místo, suché a chráněné před větrem. Pomalu zavírám oči, když si všimnu příchozího dědy. Mrká na mě a hned se snaží zjistit, odkud pocházíme. Než se moje oči rozkoukají, jeho manželka přináší víno, sousedka chléb se sýrem a zeleninou, synovec cigarety. Starcova řeč je nezastavitelná, stejně jakou touha dolévat místní víno. Vypráví nám o historii vesnice a stěžuje si na mladé, kteří odcházejí za „lepším“ do města. Nectí prý tradice a kvůli nim zde všechno zanikne. Dávám mu za pravdu, za celou cestu všichni místní mladíci ve městě studovali nebo se tam chystali. Žít v zapomenutých horách bez spojení, silnice a internetu se nikomu nechce. Hlava se mi točí s přehršle vína, nohy přesezené z odpočinku. Odmítáme pozvání ke spánku od hodného pána. Musíme dál, alespoň o kousek.

Několik kilometrů od náměstí se nalézá řeka a okolo ní krásné prostranství k táboření. Neváháme ani minutu. Během stavby stanu se přiřítí starší člověk s tím, že zde nemůžeme spát. Omlouváme se mu a chceme balit stan. On nám ukazuje, kam máme jít, přesněji nás zve spát k sobě domů. Děkujeme mu a jen těžko vysvětlujeme naši touhu spát ve stanu. Jen mávne rukou a popřeje nám dobrou noc. Během hodiny se podobná situace opakuje s dalšími dvěma místními dobrodinci.  Celá vesnice si o nás musí myslet, že jsme blázni, kteří odmítají postel a čisté povlečení.

Spánkem proti strachu

Kruh se pomalu uzavírá a my se vracíme do Mestie. Déšť se střídá se sluníčkem tak rychle, že ani nestíhám sundávat a nandávat pláštěnku. Nevadí, kašlu na to. Pořádné jídlo ve vesnici a kafe nás nabudí na další cestu. Jedeme do přístavu Poti, tedy pryč ze Svaneti a poté i Gruzie. Posledním dobrodružstvím měla být cesta zpět přes podemleté cesty a nestabilní tunely. Však hned v prvopočátku mne přemohla únava a já spal jako malé dítě. Oči se opět otevřely až několik kilometrů od Zudgigi.

Během těch několika dní jsme potkali mnoho lidí i v celkem odlehlých místech se zbraněmi a musím říct, že jsem se cítil mnohem bezpečněji, než po půlnoci v Praze na Václavském náměstí nebo Hlavním nádraží.

Článek byl publikován na KALIMERA.cz