Před několika měsíci mi zazvonil telefon: „Mám levnou letenku na Nový Zéland, letíš se mnou?“  řekl známý hlas. „Ne, přece nejsem blázen,“ byla moje odpověď.  Bláznem jsem se stal asi za dva týdny, kdy z mého účtu zmizelo několik tisíc a na emailu se objevil itinerář letu.    

Poražen Londýnem

V Kingstonu mně vyložil autobus na neznámé zastávce. Musím čekat jeden den v britském hlavním městě na další let. Člověk u kterého má dneska spát tu někde bydlí. Pomalu procházím ulicemi a hledám správné číslo domu. Dva kilometry, desítky čísel a konečně svůj dnešní „hotel“ nacházím. Teď si jen někam sednout na kávu a čekat dvě tři hodiny, než se objeví můj známí. Jsou teprve čtyři hodiny odpoledne a kupodivu je v téhle části Londýna všechno zavřeno. S krosnou na zádech se vydávám na dlouhý průzkum hlavní ulice. „Přece si musím někde dát kafe,“ zní mi odbojně hlavou. Po několika kilometrech se i rebelský hlas přestal únavou ozývat a já se otáčím na cestu zpět. Přece jenom si kávu nedám a musím se spokojit s dvěma pivy ze supermarketu k pití a lepenkovou krabicí k sezení před domem č. 22.

Palestina v Dubaji

Hned při nástupu do letadla člověku dojde, že letí z muslimskou společností. Z reproduktorů se ozývá modlitba za šťastný let. Lidé na palubě to buď vůbec nevnímají a nebo se zavřenýma očima naslouchají. Než se člověk dostane z Londýna do Aucklandu, čeká ho několik více či méně příjemných mezipřistání. Bohužel na každém z nich musí opět projít rentgenem a kontrolou. Proto z hodinové přestávky  je nakonec jen několik minut na cigaretu a kafe.

Procházím letištěm a pozoruji lidi kolem mě, podle televizního zpravodajství, které doma posloucháme by všichni spadali do kategorie  hledaný terorista. Uvědomuji si jejich pohledy a trochu zmateně těkám očima z jedné strany na druhou. Až po chvilce si uvědomuji, že mám na krku šátek „palestinu“. Trochu mi zatrne a to hlavně proto, že nevím jestli se ti lidé na mně usmívají nebo mračí. Žiji a tak se asi usmívali

Tak trochu přezrálí student

K imigračním turniketům se nahrnulo několik desítek lidí z našeho letu. Na aucklandském mezinárodním letišti ve čtyři hodiny ráno mimo to skoro nikdo nebyl. To se bohužel  nezměnilo a v celé té ohromné hale zůstalo po několika minutách jen 5 lidí. Ti čtyři odešli po rozpravě s imigračním úředníkem. Já tam zůstal stát bez pasu a vysvětlení.

Nic se nedělo, jen přilétali další lidé a procházeli kolem mě. Nervozita stoupala a představa, že mne pošlou domů se nebezpečně zhmotňovala. Směrem ke mně vyrazila imigrační úřednice. Snažila se usmívat a být milá. Po několika zahřívacích kolech otázek typu: „Jak se máte? Odkud jste? atd.“, se zatvářila zmateně a zeptala se mně přímo „Nejste trochu moc starý na studenta?“ Smát se nebo plakat, běží mi hlavou. Milé paní úřednici jsem vysvětlil anabázi svého života a nezapomněl se u toho usmívat. S pochopením kývala hlavou a rukou hledala místo pro imigrační razítko.

Potíž první překonána, jsem na Novém Zélandě.

Spánek v aucklandském muzeu

Po našem příjezdu bylo celkem logické, vypravit se nejdříve do aucklandského muzea, abychom poznali místní historii a kulturu. To by nám mělo dát základní znalosti k hlubšímu prozkoumání souostroví.  Prostory muzea byly před několika lety nově přebudovány a expozice přestavěna.  První jeho zvláštností je vstupné. Podle průvodce i okolních nápisů je vstup zadarmo. Od každého návštěvníka se však předpokládá „dobrovolný“ přípěvek ve výši pěti novozélandských dolarů (cca 65 Kč).

První patro je zaměřeno na tradice maorských osadníků, kteří přišli na NZ zhruba před 800 lety, a příbuzných kmenů žijících na okolních ostrovech.  Je zde zastoupeno množství původních předmětů, keramiky a zbraní. Celkově je dobře uspořádáno a poskytuje kvalitní přehled o místním vývoji a hmotné kultuře. Prostřední patro zahrnuje exponáty ze živočišné a rostlinné říše, je rozšířeno také o mnoho interaktivních her a pomůcek pro děti. Poslední patro je velkým pomníkem novozélandským vojákům, kteří padli ve válkách posledních několika století. Díky inovacím?(zn. novinkám) se návštěvník může ocitnout v zákopech první světové války a nebo na přistávací ploše pro anglické spitfiry ve válce druhé.

Bohužel po skoro 40 hodinovém letu naše smysly byly otupeny natolik, že jeden z nás usnul na muzejním záchodku s toaletním papírem pod hlavou. Nutno podotknout, že druhý překonal nevyspalost s únavou a prošel celé muzeum během čtyř hodin.

Ještě chvíli, a domů bychom plavali

Malý ostrov Rangitoto je častým cílem jednodenních výletů mnoha obyvatel Aucklandu. Nachází se pouhých několik kilometrů od přístavu a spojení zajišťuje hned několik dopravních společností. Projížďku lodí si cestující ani nestačí pořádně užít a už musí vystupovat. Cesta na vrchol sopky by podle ukazatelů měla trvat hodinu.

Ve ztvrdlé lávě místní „ochránci přírody“ vytvořili cesty pro turisty. Stezka se vine pozvolna do kopce a každých několik stovek metrů je umístěna naučná tabule s rozličnými informacemi.  Ty začínají flórou a  faunou ostrova, posléze informují o vývoji sopek, jejich činnosti a nebezpečí.  Na vrcholu je malý okruh kolem kráteru a velká dřevěná rozhledna. Dorazili jsme poslední a nic si z toho nedělali. Cesta nahoru nám ale trvala skoro osmdesát minut, což je hluboko pod průměrem.  Místní jsou na procházky zvyklí, tomu i odpovídá značení cest. Není to tu jako v Čechách, kde i průměrnému chodci zbývá na konci malá rezerva. Tady je všechno jen tak tak. Tuto bolestnou pravdu si uvědomujeme bohužel až při cestě dolů, což znamená, že se z pohodové vycházky stává nelítostný běh lávovým polem. Naše loď je pro tento den poslední. Schvácení a udýchaní dobíháme do přístavu, díky bohu nemusíme plavat, loď je ještě tu.

Dvakrát skoro zatčen během jednoho dne

Do letadla se žádné zbraně brát nesmí, to ví skoro každé malé dítě. Bohužel jeden z nás na to zapomněl. Nebudu jmenovat, jelikož daná situace je celkem vážná. Na lince Auckland – Wellington naše odbavení probíhalo celkem hladce. To až do chvíle, kdy se na detektoru kovu rozsvítilo červené světlo. Strážný si prohlížel batoh a převracel jeho kapsy.  Vše se zdálo být v pořádku, než rukama vylovil malý švýcarský nůž. Jeho majitel by se v té chvíli nejraději propadl do země. Následovalo několik nepříjemných otázek, potom však, k našemu překvapení, putoval nůž zpět do batohu s přáním klidného letu.

Jedním z orientačních bodů Wellingtonu je budova parlamentu, tam nás také vyložil autobus přijíždějící z letiště. Chvíli trvalo se zorientovat a najít směr, kterým leží náš budoucí domov. Během této chvíle se nám však podařilo upoutat pozornost ochranky parlamentu. Jeden z nás vykonal malou potřebu do nízkého křoví.  Kamery jsou všude.  Dva muži s baterkami a nepříjemnými otázkami byli na místě skoro hned. Sice zapíráme, ale nepomáhá to. Začíná to vypadat na teroristický útok, jelikož baterky šmejdí křovím a oba strážci vypadají celkem nervózně. Přiznáváme tedy pravdu a se sklopenými hlavami jsme vykázáni z parku. Náš pobyt v hlavním městě začíná.

Velká páteční párty

Páteční večery ve Wellingtonu jsou stejné jako v třeba v Olomouci. Lidé se jdou bavit, pořádají večírky a podobné kratochvíle. S našimi přáteli (bydlíme u nich již třetí den) děláme malý piknik v parku. Kolem nás procházejí lidé a usmívají se. Jelikož fouká studený vítr a je celkem zima, mám pocit, že se nám spíše smějí. Každý připravil kousek něčeho dobrého, například Christopher udělal masové kuličky a Ali koupil indické pivo. Pít se v parku sice nesmí, ale papírový pytlík udělá své. Když už necítíme prsty na rukou a nohou, je čas na návrat.

Měla být velká párty, ale jelikož je již jedenáct a skoro nikdo tu není, budeme si muset užít zábavu spíše v komorní atmosféře. Odcházím s Gealem do jeho pokoje probrat plán na další dny. O pár minut později se vracím a dům je již plný. Skoro šedesát lidí se vešlo do malého domku ve svahu. Jsou tu lidé všech národností, ras a náboženství. Dokonce i jedna Češka a Slovenka. Všichni se baví a tančí. Jen tak mezi nimi proplouvám a snažím se zachytit útržky rozhovorů. Poznávám nové lidi z Japonska, Indie i Kivákova (Nový Zéland – Kiwiland). Je pozdě po půlnoci a mně se zdá, že lidí spíše přibývá než naopak. Poslední dvě noci bylo moje lůžko v obývacím pokoje, kde se v tuto chvíli baví asi třicet lidí. Stáčím se do klubíčka na gauči a usínám. Je krásná noc a nás čeká nádherný den.

Queen Charlotte Walkway

Queen Charlotte Walkway je nenáročná stezka nalézající se v provincii Marlborough na severu Jižního ostrova.  Její celková délka je 67 kilometrů a průměrný chodec ji může ujít za 3 – 4 dny. Pro většinu turistů začíná na severu v Chip Cove, kam se dopraví lodí a poté pokračují směrem na jih do vesnice Anakiva. Na cestě je několik krásných vyhlídek a písečných pláží, které jsou vybaveny přístřešky pro odpočinek a přespání. Dopravit se k počátku trasy je možné z města Pickton (odtud lodí do Ship cove) a nebo z Anakivy (pěšky na sever a pak lodí do Picton). Zátoka Chip Cove se stala mezi lety 1770 – 7 základnou Jamese Cooka pro výpravy do okolí Nového Zélandu.

Nový Zéland je rájem pro turisty, zvláště pak pro ty, kteří mají dostatek až nadbytek finančních prostředků. Z ekonomických důvodů se naše pouť musela obejít bez lodní dopravy a cesta tak začala ve vesnici Anakiva.

Kousek za malým přístavem již byla umístěna cedule označující délku trasy. Máme před sebou 12 kilometrů, tedy přibližně čtyři hodiny chůze. Po několika krocích se okolo nás rozprostřel temný les. V něm jsme sice nebyli vystaveni přímému slunečnímu žáru, ale nemohli si užívat ani krásných výhledů. Les se během chůze měnil, nejdříve ho tvořily převážně stromy, poté již spíše křoviny a nakonec se přetvořil v buš. Na prvním vrcholku se nám poskytl nádherný výhled na okolní zátoky. Díky dobré viditelnosti byl vidět i Picton a trajekty směřující do Wellingtonu. Další hodiny se pěšina kroutí v kopcích, pomalu směřuje k moři. Mistletoe Bay byl naším dnešním cílem, je zde malý útulný kemp se vším komfortem a přístupem na pláž.

Druhý den dopoledne začalo pršet. Čeká nás největší stoupání na celé trase. Cca 500 výškových metrů. Cesta není špatná, ale proudy vody promáčejí naše oblečení velice rychle. Na každé vyhlídce hledíme do mraků a snažíme se zahřát čajem. Není ideální počasí na trek. Stezka se klikatí podle členitých tvarů zátok, a tak není snadné odhadnout, za kterým „rohem“ již končí. Během pozdního odpoledne se nás příroda rozhodla odměnit, vždy na několik minut odkryje clonu mraků a nám je dovoleno pohlédnout do krásné smaragdově zbarvené zátoky pod námi. Dlouhý a vlhký den končíme na jedné z vyhlídek v přístřešku chránícím nás proti dešti a větru.

Stále prší a vše je vlhké. Hřebenem pokračujeme dál. Bohužel už je jisté, že nedojdeme celou trasu a skončíme v Punga Cove, tedy asi ve dvou jejích třetinách.  Ke konci denního pochodu se počasí lepší, a dokonce vysvítává sluníčko. Slézáme z kopců a jdeme po silnici kopírující naší horskou cestu. Bohužel nepotkáváme žádný dopravní prostředek, a tak je nám souzeno se trmácet další hodinu a půl, než narazíme na křižovatku. Zde je přece jenom nějaký provoz. Zastavujeme a pokoušíme se stopnout nějaké z projíždějících aut. Bohužel to vypadá, že všichni jsou místní a nejedou daleko. Asi po dvou hodinách přibrzdí starší paní a radí nám, ať se vrátíme ráno, kdy všichni pojedou do práce. Zvažujeme její nabídku a míříme do blízkého kempu. Však ještě během chůze zastavuje auto a odveze nás asi 15 km k vesnici Portage. Zde nalézáme opuštěnou zátoku, stavíme stan a vaříme večeři. Ještě před spaním se nořím do vln a poprvé na Novém Zélandu ochutnávám moře, je slané a studené.

Poslední den výpravy je již „stopovací“. První auto dne je popelář, který nás sveze asi 20 km se zastávkami na náklad odpadků. Stopujeme naproti Mistetoe Bay, kde jsme spali první noc. Nečekáme dlouho a zastavuje karavan s posádkou z Velké Británie. Příjemní a milí lidé, kteří nám hned nabídli láhev vína, je místní a jim nechutná. Zdvořile děkujeme a užíváme cesty. Paní vyhrála cestu kolem světa, tak si ji s přítelem užívá. Na rozloučenou nám zabalila tašku plnou jídla, prý ho nebudou potřebovat, kdežto my vypadáme, že zřejmě ano. S úsměvem a sluncem v zádech se vracíme do vesnice Anakiva.

Leslie-Karamea Track

Národní park Kahurangi se nalézá v severozápadní části Jižního ostrova. Tím prochází Leslie-Karamea Track. Je to jedna z několika cest přes park k West Coast, neboli západnímu pobřeží. Během 90 kilometrů zdolává 1795 metrů převýšení,  přebrodí několik řek a vyšplhá se do sedla Little Wanganui, odkud klesá až k moři.

Dostat se na začátek cesty bylo mnohem složitější, než se zdálo. Parkoviště Flora se nachází asi 30 km od města Motueka, které bylo naším startovacím místem. Cena turistického autobusu byla astronomická, a proto bylo lepší zkusit solidaritu místních lidí a postavit se k silnici s palcem nahoru.  Auta nás míjela dvě hodiny, než konečně jedno zastavilo a svezlo nás k odbočce k hoře Mt. Arthur. Právě přijížděl malý náklaďák, řidič se usmál a naznačil nám, ať naskočíme.  „Kouříte trávu?“ zeptal se a auto rozjel na 120 km/h. Nebylo moc příjemné, dívat se na úzkou silnici, spoustu zatáček a vysmátého řidiče. 15 minut jízdy mi stačilo na odříkání několika modliteb a díků. Posledních 7 kilometrů je přímo do kopce po asfaltce. Pešky by to nahoru trvalo tak dvě hodiny, ale naštěstí přijelo auto se dvěmi staršími ženami, které nás neváhaly naložit do tak již přeplněného auta. Stařičká Toyota Corola vezla cca 45O kg (pět lidí + pět 25kg batohů), supěla do příkrého kopce, převodovka vydávala nepřirozené zvuky, ale nakonec „malý tank“ na parkoviště přece jenom dojel.

První část cesty byla spíše taková „turistická silnice“, po které se příjemně kráčelo. Skoro 4 hodiny vytrvale stoupáme okolo hory Mt. Aurthur, která bohužel leží mimo náš trek.  Na cestě překračujeme první „houpací“ most vytvořený z ocelových lan.  Chvíli před setměním nás vítá Salisbury Hut. Je zde již několik nocležníků a tak si při čínské polévce povídáme historky.
Začalo pršet.

(Hut, neboli chata, je obyčejně plně vybavená noclehárna pro přespání několika lidí. Jsou zde matrace, postele, kamna a další potřebné věci k vaření a přespání. O chaty se stará DOC /department of conservation/ a to dokonale. Původně jsem si představoval takovou malou salaš v horách a nechtělo se mi platit 5 dolarů za noc. Však takovéto ubytování nedostanete ani v některých backpackerech. Trek prakticky začíná v kanceláři DOC, kde je možná zakoupit „ubytovací lístky“, které se poté vhazují do malé schránky v chatě.)

Podle mapy by měl další úsek trvat 5 hodin. Z chaty odcházíme poslední a pomalu sestupujeme údolím. „Silnice“ se změnila v podmáčenou pěšinu, která není občas mezi kořeny ani vidět. Příkrý svah a vyvrácené stromy jasně ukazují sílu deště v místních horách. V malé zátočině odpočíváme a koupeme se. Voda je sice ledová, ale na osvěžení ideální. Nahý skáču do proudu, přičemž se pokouším zklidnit srdce a zabránit infarktu, konečně zase trochu čistý. Už jdeme šestou hodinu a cesta nekončí, až po dalších šedesáti minutách se konečně objeví naše nocoviště. S trochu překvapeným výrazem hledím na helikoptéru, která nakládá turisty a odváží je pryč. „Vítejte v divočině,“ mumlám si pro sebe.

Během následujících dvou dní se nad výpravou nese otazník. Místní rangeři a prakticky kdokoliv, kdo nám zkřížil cestu, nás varovali před přechodem Kendall Creeku při vysoké vodě. Je to nebezpečné, řeka je moc široká na přemostění klasickým mostem, a tak je tam zatím pouze brod. Začalo silně  pršet, a tak se po prvních třech hodinách uchylujeme do chaty a přemýšlíme co dál. S námi zde nalezli útočiště i rybáři a opět nás upozorňují na brod s tím, že pokud bude hodně silně pršet, rozvodní se i ostatní potoky a my zůstaneme chyceni mezi nimi. Ta představa se nikomu z nás nelíbí, ale stejně tak ani návrat. Večer přestalo pršet a předpověď na další den je dobrá. Ráno je sice řeka ještě vysoko, ale my přesto vyrážíme na téměř desetihodinový pochod s vírou v slunný den. Objevují se bažiny a stezka vede přímo přes ně, nejdříve skáčeme z drnu na drn, což po hodině ztratí význam a naše nohy se noří do bláta a vody. Dalším překvapením jsou skalnaté kluzké břehy řeky, naštěstí je zde ocelové lano a to zabraňuje několika pádům. Celý den svítí slunce a naše naděje se zvyšují. Snažíme se jít co nejrychleji a děláme jen dvě přestávky. V každém z nás je stále trochu strach z dalšího deště. Po devíti hodinách je tu zrádný Kendall Creek, voda už opadla, a tak se brodíme asi jen 40 cm vody. Několik desítek metrů vymletého koryta s množstvím ohromných kamenů dává tušit, co se tady děje po vydatném dešti.

Poslední překážkou na cestě na západ je sedlo Little Wanganui. Z chaty Trevor Carter máme krásný výhled na průsmyk. Je sice krásný, ale pořádně vysoko. Na jeho zdolání budeme potřebovat dva dny.  První den zastavujeme už po třech hodinách v chatě před největším stoupáním. Ráno spolu s pěšinou opouštíme řeku a prudce stoupáme, mraky se ženou sedlem a rychle se ochladilo. Padá mlha a vlhkost se dostává úplně všude. Ostré fučení větru naznačuje, že už jsem na nejvyšším bodě našeho treku. Je mlha a není nic vidět, to nám na náladě moc nepřidává. Michal připravuje vrcholovou fotku. Fouká vítr, clona mraků se zvedá a na několik minut je nám dovoleno si užít krásný výhled. Dokonce je vidět i vzdálené moře. Poté se mraky zase zatáhnou a my jdeme dolů. Začíná pršet, nejdříve jen málo, ale pak se z toho stává pořádný liják. Všude kolem nás se valí voda, řeka stoupá a vody přibývá. Když se dostaneme do nižších poloh, řeka je rozvodněná a my musíme podemleté úseky obcházet přes džungli. Potoky se vylily z koryt, a tak i jejich přechod přestává být tak zábavný jako dřív. V posledních kilometrech se řeka rozlila a my musíme pokračovat v jejím toku. Voda sahá občas až po pás a hrozí nebezpečí pádu do nějaké pukliny či jámy. Adrenalinu na závěr bylo dost. Oběd si dáváme již na parkovišti, kde cesta končí. Všechno je mokré a to co není, je od bahna. Úsměv na tváři nám to nevezme a teplá sprcha vše snad spraví.

Skrz jeskyni a pak ještě dál

Jeskyně Fenian se nacházejí asi 5 kilometrů od města Karamea na západním pobřeží Jižního ostrova. Vede k nim celkem příjemná cesta, ideální na nedělní odpolední procházku. Tak tohle je omyl.

První kilometry pěšiny opravdu vzbuzují mylnou představu, což se rychle mění. Trek se rozdělí a po prvním kroku je bota 20 cm v bahně. Dál to není o moc lepší, a tak se brodím bažinou směrem k první jeskyni. Ta mne odmění tichem a tmou. Je krásná, zbarvená do zelena, i když ne moc hluboká. Pokračuji dál džunglí a už vím, že boty jsem sušil zbytečně a i oblečení zbytečně pral. Cesta vede přímo do jeskyně číslo dvě. Chvíli bloudím a nejistě se snažím najít pokračování treku. Vzdávám to, nasazuji čelovku, vstupuji do ledového potoka a nitra jeskyně. Voda malinkou stoupá a stěny se přibližují, nic pro klaustrofobiky. Pomalu se dostávám hlouběji do jeskyně, slyším vodopád a nejsem si úplně jistý, jak se dostanu přes něj. Stojím na jeho vrcholu, není vysoký, tak metr až dva. Pátrám po okolí a nacházím malou chodbičku, která vede okolo něj a pomalu klesá. Jediné světlo je moje čelovka. Jsou chvíle, kdy si říkám, že jsem měl při hodinách angličtiny více poslouchat. Nejsem si vůbec jistý, jestli tady mám být, sice se v instrukcích psalo o průchodu jeskyní, ale opravdu už nevím, co přesně. Další metry se drápu po stěnách a pokračuji hlouběji. Minuty ticha přehlušuje jen potok. Konečně se objevuje světlo, cesta ven. Prošel jsem a stezka pokračuje mezi stromy dál. Příště už nikdy sám do jeskyní. Začalo pršet a potoky se rozvodňují, třetí jeskyni vynechávám a mířím rovnou zpět do vesnice. Vody a dobrodružství bylo pro dnešek už dost.

Cesta na jih

Další deštivé ráno. Je na čase opustit Rongo. Mám štěstí a mohu se s dvěma hosty svézt asi 100 km na jih do Westport. Odtud už musím stopovat sám. Ukázalo se slunce. Se vztyčeným palcem se vyhřívám ve slunečních paprscích. Přichází mrak a během pěti minut spadne několik desítek milimetrů vody. Situace místními nazývána „sprcha“. Slunce opět svítí a na mně není nitka suchá. Zastavil jeep se starším dědou. Jede jinou cestou a moc by mi nepomohl, ale v jistém návalu soucitu změní plán trasy a veze mně dalších 95 kilometrů do Greymouth.  Nadšeně vypráví o místní fauně a floře, zastavuje na každé vyhlídce a já si připadám jako hodně bohatý turista s vlastním průvodcem a řidičem v jedné osobě. Poslední zastávkou jsou Pancake Rocks (Punakaiki), jedno z nejkrásnějších míst na západním pobřeží.

Z Greymouth pokračuji po kousíčkách hlouběji na jih. Stále zbývá několik desítek kilometrů, ale je už pozdě. Malá vesnice Ross, tedy dřívější zlatokopecké město, je prázdná, stojím u krajnice a jen čekám, až se přes cestu přežene chuchvalec suché trávy. Nic se neděje, jako by se zastavil asi na hodinu čas. V zatáčce se objevuje malé červené autíčko. Řidička jménem Lindsey, původem ze Chicaga, jede až do Franz Josef Glacier, tedy mého dnešního cíle. Projíždíme po pobřeží a já nemohu odtrhnout oči od příboje. Oceán je nádherný.

Ještě než naše společná cesta skončí, nabídne mi milá Američanka, že můžu těch několik dní zůstat u ní v domě. Bydlí společně s průvodce a instruktory, kteří vodí turisty na ledovec. O zábavu je postaráno a hned první noc se zvrhne v dlouhou pitku v několika místních hotelech.  Bohužel zjišťuji, že to je to jediné, co místní „outdooráři“ dělají.

Franz Josef Glacier

Ledovec je vzdálený několik kilometrů od vesnice stejného jména. Dělám si procházku. K vyhlídce míří zástupy lidí, snažím se jim vyhnout, ale nejde to, jsou skoro všude. Po dvouhodinové chůzi se konečně objevuje ledovec. Je nádherný, a i když se každý rok zmenšuje, vypadá velkolepě. Sedím před červenou páskou, zastavuje můj další postup. Sleduji zástup turistů, pochodujících po schodech vytesaných v ledu. Výlet na ledovec vyjde skoro na 1400 Kč. Odolávám tomu pokušení a radši se procházím po malých cestách v okolí. Jsou liduprázdné.

Deštivé dny

Několik dní už prší, nedá se nic dělat. Voda stéká po proudech po okně, všude je vlhko. Lindsey pracuje v lázních jako masérka. Jednoho odpoledne se vřítí do bytu, koukne na mě a vezme mě sebou k horkým pramenům. Procházíme vstupní bránou, nikdo se na nic neptá. Dostávám ručník, plavky a několik základních instrukcí. Připadám si trošku nepatřičně, toto je přece jenom jiná kategorie zařízení, než na které jsem zvyklý.

Tři venkovní bazény, každý s jinou teplotou vody, zakrývají ve výšce několika metrů plachty. Neprší sem, ale zvuk deště je příjemný. Sedím v bazénu s nejteplejší vodou a povídám si s několika návštěvníky. Většinu času ale trávím příjemným vnímání atmosféry a vůní deště. Lenošivé odpoledne.

Mlhavý trek

Déšť, nedéšť, musím něco dělat, a tak se balím a připravuji si věci na osmihodinový Alex Knob track. K mému velkému překvapení se ráno nebe roztrhalo a ledovec se třpytí v celé své kráse. Plný elánu a nadšení vystupuji na horu, ze které by měla být vyhlídka na všechny okolní velikány. V půli cesty se přede mnou objeví drobná Švýcarka jménem Sandra. Máme společnou cestu a tak se drápeme houštím a bahnem vzhůru. Počasí se zhoršuje, začíná mrholit. Sandra mluví o horké čokoládě a stěžuje si na místní kvalitu tohoto nápoje. Cesta končí, vrchol. Před námi je asi 20 metrů vidět a pak začíná mlha. Unaveni sedáme na zem a bez zájmu jíme oběd. „Vidíš támhle ledovec a horu za ním,“ ozve se najednou moje společnice. Vidím,  možná ne očima, ale v duchu si představuji to krásné okolí. Dohadujeme se, kde co je a jak je krásný den. Smějeme se mlze a natíráme obličeje slunečním krémem. Přece to sluníčko tak pálí.

Zpět na sever

Ledovcové dny končí, za chvíli budou Vánoce a já se musím vrátit do Karamea. Během cesty se mi podařilo zastavit na dva dny v Greymonth. Obyčejné městečko s několika obchody z nichž se ozývaly koledy. Teprve tady mi došlo, že za dva dny je Štědrý den. Venku slunce a já jen v tričku a kraťasech. Jdu okolo kina, ve výloze je plakán zvoucí na „Christmas carrol“, vánoční příběh na motivy knihy Charlese Dickense. Neodolám a kupuji si lístek. V kině jsme čtyři, já a tři asi desetileté holky, které se mi smějí. Nu co, i já mám právo na trochu té vánoční atmosféry.

WWOOF dobrovolníkem

Je mnoho způsobů jak ušetřit nějaké peníze, naučit se nové věci a poznat cizí zemi pohledem místních.  Jedním z nich je i WWOOF (http://www.wwoof.cz/), neboli dobrovolnictví na ekologických farmách. Farmáři většinou zajišťují stravu a ubytování.  Zúčastnit se může prakticky kdokoliv na jakoukoli dobu. Nejde jenom o to, někde zůstat zadarmo, ale především se učit a pomáhat. Zemědělské komunity mnohdy nabízejí i jiné možnosti uplatnění, jako je výroba keramiky, hudebních nástrojů nebo třeba ekologické ubytování pro cestovatele. Rongo backpakcers bylo jedním z takových míst, dva týdny nových zkušeností.

Práce je sice dost, ale je klidná a pokojná, žádný stres. Počet dobrovolníků se pohybuje kolem sedmi, ale jejich množství se neustále mění s nově příchozími a odchozími. Nejvíce práce je ráno, kdy hosté odjíždějí, tedy výměna povlečení a úklid. Během dne je třeba se starat o hosty a chod hostelu, což ale obstará jeden člověk. Pravidelně si předáváme „telefon“, jako žezlo a povinnosti s tím spojené.  Každý sedmý den volný.

Plážový Štědrý večer

Je 24. prosince večer, měl bych být u vánočního stromku s rodinou. Realita je ve skutečnosti trochu jiná.  Sedíme na pláži a pozorujeme vlny. Je krásný slunný den. Oceán je studený, přesto je těžké odolat a nevykoupat se. Je přece Štědrý večer a to si člověk má plnit sny. Vlna se přes nás převalují a zpáteční proud je celkem silný, málokdo se odvažuje jít dále od břehu. Přece jenom je to oceán.

Slunce a vítr pomalu osušuje slanou vodu. Hledíme k západu, každý se svými myšlenkami. Jsou tu lidé z Evropy i Ameriky, všichni myšlenkami doma u svých vlastních krbů. Slunce zapadlo a je čas na pivo a oheň. Teplý večer naprosto láká k venkovnímu posezení a troše lenošení.

Vánoční oslavy po „kiwácku“

Už od rána se v kuchyni vystřídalo množství lidí, pořád se něco peče a smaží. Obyvatelé Ronga se snaží vytvořit zajímavé chuťové kreace na odpoleno-večerní hostinu. S Nikolou (Němkou s českými předky) jsme již den předem udělali mísu bramborového salátu, musí se přeci řádně uležet, a tak jen občas někde přiložili pomocnou ruku.

Venku je kolem třiceti stupňů, slunce pálí a každý hledá úkryt v nějakém stínu. Stůl se plní a stejně tak i zahrada, kde se oslava uskuteční. Někdo pustil vánoční koledy. Zvláštní vánoční atmosféra je podpořena „tajným Santou“ a předávání dárečků.

Drobné ochutnání, i byť je po malých kouscích, všech vytvořených jídel přináší problémy s nedostatečnou kapacitou žaludku.  Ležíme na trávě a popíjíme pivo. Je nádherný den. Lidé pomalu odcházejí a na nás zbylo prozkoumat jedno z tajemství zahrady. „Fire bath“ je vlastně jen zalitá vana v betonu s malými dvířky ve spodní části. Brian v nich zapálil oheň a voda se začala ohřívat. Padla tma jen z lázně stoupala pára viditelná díky světlu loučí. Každý se do horké vody na chvíli položil a užíval klidu „Vánoc“. Nakonec se nás všech dvanáct posadilo na vanu nebo do ní, jen tak si ráchali nohy a dopíjeli poslední zbytky alkoholu toho večera.

Procházka po Morii

Celý den volna, kolo a padesát kilometrů přede mnou.  Pobřežní cesta je rovná, bez kopců a zatáček. Napravo hory a nalevo moře.  Bicykl už pamatuje lepší časy i mnohem lepší zacházení, trochu se bojím jeho rozpadu. Silnice se stáčí k horám a mění se v prašnou cestu. Ta se náhle začne prudce zvedat.  Sesedám a tlačím kolo. Stoupání je stále prudší, některá auta i ta s pohonem na čtyři kola, mají problémy se nahoru vyšplhat.  Všude je štěrk a kluzko.

Parkoviště před jeskyněmi je přecpané. Mnoho rodin. Kolo nezamykám není to potřeba.  S baterkou na hlavě se nořím do temnoty. „Box Canyon“  je zde ohromný podzemí prostor. Z hlavní chodby odbočuje množství malých cestiček, vymletých v hornině vodou. Snažím se protáhnout jednou z nich, pokračuji hlouběji do nitra hory. Stěny jsou tak blízko, že se sotva mezi nimi protáhnu. Tunel sice pokračuje dál, ale bez mapy a vybavení není radno se tu pohybovat. Směr zpět si pamatuji i cestu, přesto se mně zmocnila panika, když se přede mnou objevilo neznámé místo a já si nebyl úplně jistý, kde se nacházím.  Pocit strachu trval několik sekund, ale vyděsil. Otáčím se dokola a nacházím štěrbinu, kterou jsem vstoupil.

„Crazy cave“ je úzká chodba, která má po stranách „lavice“. Zde byly nalezeny lidské pozůstatky a proto je možné, že prostor sloužil k pohřbívání mrtvých. Podle počtu aut by tu mělo být přeplněno a hlučno, což je daleko od pravdy.  Nikdo zde není, jen ozvěny vlastních kroků provázejí moje podzemní dobrodružství. Následoval hodinový okruh skrze prales a „Bránu Morie“, což je bohužel jen jeskyně ničím nespojená s Tolkienovou knihou, bohužel pouze jménem.

Volání z budoucnosti

Zbývá několik hodin do Nového roku a nás čeká velkolepá oslava. Tedy hodně podobná té vánoční, přesto jiná, bude s jinými lidmi.  Je to poslední den roku a je třeba ho udělat speciální, a proto trávím několik hodin u sporáku smažením bramboráků na večer. Ten je až moc klidný na silvestrovskou noc. Lidé lehce popíjejí a po novoročním přípitku mizí domů.

„Volám ti z budoucnosti do roku 2009, jak se tam máte,“ ozývá se od telefonu.  Je těžké odolat podobnému zavolání. Zde je po půlnoci a v Evropě se teprve obědvá. My máme zítra nového roku a v Evropě včera roku starého.

Měsíc je skoro v úplňku a pro první minuty nového roku není lepší místo než pláž. Procházka bude dlouhá, zásobujeme se pivem a něčím drobným k zakousnutí. Klopýtáme nocí. Nohy se boří do písku a oceán hučí. Ohromeni měsícem a vlnami, jen tak hledíme. Nikoho nenapadne se pohnout, když nám vlny zalévají nohy až po kolena.  Světlo jako ve dne. Vedle nás se objevuje se milenecký pár, objímají se. Thomas se k nim trochu netaktně přišourá a poprosí je o odvoz do města.  Mraky zakrývají měsíc a je zima, pomalu míříme k autu.  Je nás sedm, tedy moc. Chudák Thomas musí do kufru, danou situaci komentuje celou cestu.

Poslední noc ve starém roce a první noc v roce novém. ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK.

Příliv versus oheň

Okolo řeky Karamea je mnoho nádherných zákoutí, vybrali jsme si jedno a rozdělali oheň. Slunce se chýlilo k západu a víno zbylé ze silvestrovské oslavy pomalu protékalo našimi hrdly.  Výhodou ohně na pláži je dostatek naplaveného suchého dřeva, které krásně hoří.  Thomas znal na kytaru bohužel jen tři písničky, a tak nám jejich zásoba brzy došla, což nikomu nezabránilo pokračovat ve zpěvu. Během půlnoci se začal zvedat příliv, čehož si nikdo nevšiml.  Clara zmizela. Ozval se řev a kolem nás se ve tmě mihlo něco růžového a mířilo to přímo do řeky. Ozvalo se šplouchnutí a vítězný křik. Clara byla ve vodě. Nikdo nemusel nic říkat a oblečení letělo dolu. Za několik vteřin se všichni (včetně hostů backpackeru) nořili do vln ledové řeky a snažili se nezmrznout. Hladina stále stoupala, což bylo spíše zábavné než děsivé. Teprve až když zasyčely první žhavé uhlíky, došlo nám, že je třeba odejít. Oheň uhasil příliv a nás hřálo vědomí krásné oslavy prvního letošního dne.

Poslední sbohem

Dva týdny se mi jen tak mihly před očima a už byl čas zase jet dál.  Sbalit se není těžké, ale nacpat moje a Thomasovy věci do jeho malé Toyoty už celkem ano. Pojedeme nyní několik dní spolu a podělíme se o náklady na benzín. Rozesmáté obličeje lidí, poznaných za posledních pár dní, mávají na rozloučenou, když se naše 4×4 vydává na cestu na jih. Tedy hurá za dalším dobrodružstvím.

Noc hrůzy v Arthur´s pass

Na pobřeží svítí sluníčko, tedy budou krásné výhledy na Jižní Alpy. Tato logická úvaha mě opustila asi po 20 kilometrech jízdy na dálnici spojující Greymouth a Christchurch. Padla mlha a pršelo. Dvě hodiny se naše Toyota šplhá do kopce, než konečně projede průsmykem. Není vidět ani na několik metrů.  Stavíme stan v kempinkovém městečku u vesnice. Fouká silný vítr a až nyní si uvědomuji, že náš stan byl zakoupen ve Wearhousu (obdoba našeho Tesca). K větru se přidal déšť. Náš přístřešek není na takové počasí stavěný, a tak se není čemu divit, že mě v noci probudila vnitřní sít, naprosto mokrá a přilepená na tváři. Nořím se hlouběji do svého spacáku a pokouším se nevnímat bortící se konstrukci mlátící všude okolo. Několik kapek vody mi přistálo na čele a okolo karimatky již teče slabý potůček. Pokouším se spát, ale stanem se již začínají prodírat sluneční paprsky. Vylézám před stan ohřát se na slunci, ale dostanu studenou sprchu. Nade mnou je vrstvička mraků, jimiž prosvítá slunce a z nich se řinou neuvěřitelné proudy vody. Nevěřím svým očím a kontroluji stín za mnou. Slunce tedy opravdu svítí, jsem naprosto promáčený, tedy i prší. „Vítej na Zélandě,“ zazní mi v hlavě.

Slunné odpoledne nad jezerem Tekapo

Když se nám podařilo najít kemp a utábořit se u jezera Takepo, bylo již pozdní odpoledne, přesto ale padlo rozhodnutí o pokus „výstupu“ na nedaleký tisícimetrový kopec, který skrýval nádherné výhledy do okolí. Bohužel podobný nápad mělo i několik dalších turistů, a tak jsme na cestě nebyli zdaleka tak sami, jak jsem si představovali. Bohužel i silnice na vrchol naší pozornosti unikla, a tak se v malé pozorovatelské kavárně tísnilo mnoho lidí.

Naštěstí málokdo pokračoval v cestě dál, tedy k břehům jezera a poté po jeho obvodu několik kilometrů zpátky do kempu.  Až teprve tady jsme si užili klidu. Okolní krajina připomínala scény z Pána prstenů a fantazie pracovala naplno, představovali jsem si epické bitvy knihy a jejich umístění do novozélandské krajiny. Těžko si představit lepší místo, než právě Nový Zéland.  Z původně plánovaných dvou hodin se staly skoro tři, ale to ani jednomu z nás nevadilo.

Skrytá hora Mt. Cook

Po dalším putování byl náš, již tak dost poničený, stan znovu sestaven v deštivém a větrném počasí na tábořišti pod horou Mt. Cook. Naneštěstí jsme nebyli v podobné situaci asi sami, jelikož okolo našeho plácku leželo několik připravených kamenů na pomoc při ukotvování. Tentokrát byl stan natolik připevněn a uvázán k okolním stromům, že snad vydrží i vichřici.
Počasí nám sice moc nepřeje, ale jelikož se nám nechce sedět ve stanu, tak se připravujeme na tříhodinovou cestu k ledovci Hooker. Přestalo sice pršet, ale vítr zesílil. Postupujeme pomalu nahoru k patě hory Mt. Cook.   Poté co nás málem vichr smetl z mostu přes řeku, chvíle váháme, zvědavost ale vítězí a tak pokračujeme ve výstupu. Doufáme ve zlepšení počasí, což se v těchto místech rovná zázraku. Naše tiché modlitby ale vyslyšeny nebyly, a tak se musíme spokojit s pohledy na mlhu okolo nás. Již podruhé mi Mt. Cook uniknul. Sám sobě slibuji, že příště vrchol 3754 metrů vysoké hory uvidím, i kdybych tam měl vylézt.

Po tomto malém dobrodružství se moje a Thomasovy kroky rozpojily ve městě jménem Wanaka.

Příkře vzhůru a pak po suti dolů

Drobně mrholilo, když jsem se vydal na první úsek cesty k Aspiring Hut v údolí Matukituki poblíž města Wanaka. Na první den to byly pouze dvě hodiny chůze,  malá příprava na to, co bude následovat.  Chata je umístěna přímo pod horu Pylon (1835 m.n.m.), která je nejvyšším bodem treku.  Nebylo zde mnoho lidí, jen dva se chystali na přechod sedla. Ranger z DOC mě informoval o možnosti přítomnosti sněhu v sedle a nesnázích spojených s novým sněžením nebo deštěm. Nové zprávy mě sice vyděsily, ale přece jenom jsem se rozhodl výstup zkusit. V nejhorším případě je vždy možné se vrátit a počasí slibovalo změnu.

Ráno bylo nebe čisté a slunce se pomalu ukazovalo za horami. Kolem sedmé hodiny se před chatou objevili dva horolezci směřující nahoru a pak dále na ledovce. Při pohledu na jejich výbavu (mačky, cepín atd.) mě zamrazilo v zádech. Můj výstup začal asi hodinu po nich. První část cesty vedla bažinatým lesem a trvalo mi skoro dvě hodiny dostat se nad hranici stromů.  V tu chvíli za mnou bylo přibližně 400 (z celkových 1400) výškových metrů, které bylo nutno překonat k cestě na vrchol.

Stezka se již neklikatila mezi stromy, ale příkře stoupala trávou. Některé úseky hraničily s horolezectvím, jelikož vedly puklinami ve skále. Pohled pod sebe mi naznačil, že jedna malá chybička a možná si zkusím volný pád s několika kotrmelci na konci. Stále mi hlavou procházely myšlenky na sníh. Ve chvíli, kdy bych musel překonávat kolmé sněhové pole, se budu muset vrátit. Při pohledu na srázný svah pode mnou mě ta představa vyděsila více než cokoliv jiného. Už stoupám 4 hodiny, vrchol je stále v nedohlednu. Najednou se objevil sníh. Odpočívám a přemýšlím co s tím. S pocitem strachu a víry, že výstup už musí skončit, vstupuji na sněhovou plochu. Bořím se do sněhu, což je dobře, protože mi nekloužou nohy. Udělám několik kroků, přehoupnu se přes hranu kopce a koukám na sluncem vyhřátý vrchol kde se sluní známí horolezci.

S ulehčením ulehám vedle nich a vychutnávám si pohled na okolní velikány a ledovce. Bohužel na odpočinek není moc času, čeká mě ještě šestihodinový sestup údolím přes sedlo Cascade podél ledovec Darth.  Cesta je promočená tajícím sněhem a nově vzniklé potoky nejsou přemostěné, proto sundávám boty a překračuji jen naboso. Voda je ledová, ale přežít se dá. Ledovec jenom září a já mám neskonalé štěstí na slunný den. Pomalu se prodírám sutí na dno údolí a s úzkostí poslouchám hřmění lavin v horní části hory. Kamení a led se ke mně snad nedostanou, přesto to není příjemný pocit. Zbytek cesty se skládá z kličkování mezi kameny a balancování na suti. Po jedenáctihodinovém pochodu se přede mnou zjevuje Darth Hut, která je bohužel přecpaná lidmi k prasknutí, a proto nakonec usínám pod dřezem, zatímco si lidé nad mojí hlavou dělají večeři.

Následujícího rána pokračovala cesta okolo „Sněžného potoka“ přes sedlo Rees (1447 m.n.m.) až k Shelter Rock Hut. Dalších šest hodin pochodu neuvěřitelnou krajinou Nového Zélandu. Pěšina se klikatila mezi horami a bažinatým údolím potoka. Výhled ze sedla je nádherný. Sestup údolím k další chatě byl zdlouhavý. Nádherná scenérie se bohužel neměnila a místní bodavé rostliny se postaraly o další znepříjemnění cesty.

Poslední den byl již jen 7 hodinovou procházkou po lučinách v údolí s malým broděním řeky jménem 25 Mile Creek. Bohužel i na takovéto „nudné“ cestě se dá zabloudit.  Pěšina se spojila s kolejemi po automobilu, které posléze zase opustila, což jsem já neudělal. Moje chyba se objevila až o několik minut později. Stopy vedly přímo do široké řeky. Nezbylo nic než jít podél ní a přebrodit jedno z  menších ramen. Když už nezbývala jiná naděje než se vrhnout do ledové vody, uviděl jsem ve stráni značku. Cesta vedla v křovinách asi 50 metrů nade mnou, v bezpečí a daleko od vody.  Drápání do stráně nebylo sice moc příjemné, ale přece jenom lepší než se snažit dostat přes řeku.

Malé dobrodružství na rozloučenou

Nad městem Queenstown se tyčí hora Ben Lomond (1748 m.n.m) a z centra se na ni dá vystoupit během 3 – 4 hodin. V jednom z mých posledních dnů na Novém Zélandu jsem vyrazil k tomuto vrcholu s nádherným výhledem na okolní hory.  Výstup není náročný, a proto se na něj, zvláště ve slunných dnech, vydává velké množství lidí. Není proto divu, že na vrcholu nebylo skoro možné naleznout místo k sezení. Více než na Zélandu jsem si tu připadal jako v Evropě, hlasy okolo mne mluvily německy, holandsky, francouzsky a mnoha dalšími jazyky, které jsem bohužel nepoznal.

Na cestu zpět jsem zvolil trochu opomíjenou cestu přes Arthur´s point. 3 hodiny na parkoviště a pak ještě 5 kilometrů po silnici do města. Bohužel je cesta nenavštěvovaná nejenom turisty, ale i zřejmě lidmi s DOC, protože značení zmizelo po několika minutách a stezka směřovala přes soukromý pozemek plný cestiček od ovcí. Několikrát jsem se ztratil a jen s dávkou štěstí hledal správný směr.  Drobná zamotání a hledání mě stála mnoho času a sil. Když po dvou hodinách došla v parném slunci voda, chytla se mě panika. Jsem sice co by kamenem přes horu dohodil od civilizace, ale cesta zpět by zabrala minimálně pět hodin, a to většinou do kopce.

Důvěřuji svému orientačnímu smyslu a postupuji vyprahlou buší dál. Několik zatáček mezi skalami, stoupání a klesání, když se začnou objevovat první stromy.  U prvního pramene nořím obličej do chladivé vody, piji, až se málem udusím. Následují další se známkami civilizace. Město je nablízku a cesta již vede okolo zahrad. Poslední kilometry z p arkoviště už stopuji, zastavuje třetí auto.

Malá kilometrická bilance závěrem:

Letadlem: 43 300 km
Stopem: 1 230 km
Autem (s přispěním na benzín): 1 200 km
Pěšky: 228 km
Lodí: 50 km
Na kole: 50 km
Autobusem: 30 km

Celkem: 46 088 km

Článek byl publikován an UP MEDIA.